V době adventní se budou v našem kostele zpívat roráty ve dnech - pondělí, čtvrtek a sobota v 7.00 hodin.

Zápis nových mešních intencí na rok 2020 můžete provést po bohoslužbách.

Advent- slovo odvozené od slovesa advenire- přicházeti, přijíti, příchod. To slovo vyvolává otázku, kdo či co přichází. Od spousty lidí dostaneme nejspíše odpověď, že „Vánoce, Vánoce přicházejí.“ Jenže on přichází Spasitel. Vánoce jsou narozeninami Ježíše Krista.

Advent je jedna z největších křesťanských slavností. Doba očekávání příchodu Spasitele má každoročně jinou délku trvání, ale je vázána na čtyři neděle před Vánocemi. Začíná první nedělí adventní, která je zároveň počátkem nového církevního roku. Končí vigílií, tedy předvečerem Hodu Božího vánočního, Štědrým dnem. Ten připadá každoročně na jiný den v týdnu a podle toho se mění délka adventu. Nejkratší je, když Štědrý den připadá na neděli. Pak trvá tři týdny a jeden den. Naopak nejdelší je tenkrát, když Štědrý den připadá na sobotu. Po poslední adventní neděli pak čekáme na Hod Boží vánoční ještě týden. V tom případě trvá advent přesně čtyři týdny.

Advent v dnešní době má dvojí podobu - církevní a zvykovou. Svými texty, modlitbami a výzvami je toto období neopakovatelné. Je to čas, kdy je očekáváno narození Spasitele- čas radostný- vystřídaný radostnými Vánocemi. Víme, jak církevní rok pokračuje dál. Opakuje příběh Ježíšova života, jeho dětství a přípravu na velké poslání, období činného života, kdy Kristus koná dobro, uzdravuje a hlásá království Boží. Jeho spor se zákoníky a farizeji vyvrcholí v dramatu Velikonoc. Kristus zemře na kříži a třetího dne vstane z mrtvých. Vystoupí do nebe a z něj se snese milost Ducha Svatého. Podíváme-li se na církevní rok z hlediska tohoto příběhu, je to i vyprávění o lidstvu a o nás samých. Z toho nám vyvstane, proč v adventu- v radostné době- oblékají kněží roucha barvy fialové- barvy kajícnosti, sebezpytující barvy meditace. Advent je totiž i dobou, která připomíná, kam se až může člověk dostat, dopustí-li se vzpoury proti Božímu řádu. Tato doba je tedy i přípravou na druhý příchod Kristův na konci časů.

Krásnou tradicí adventní jsou roráty, každodenní mše svaté ke cti Panny Marie, jejíž svátek Neposkvrněného početí slavíme 8. prosince. Jméno mají od prvého slova mešního formuláře: „Roráte coeli desuper et nubes pluant justum. Rosu dejte nebesa shůry a oblakové dštěte spravedlivého.“ Staročeské dštěte je od slova déšť a slova o rose zase znějí jako prosba rolníka za úrodu. Jenže další slova posuzují smysl do oblasti dštění plamenů: „Rozestup se země a vydej Spasitele.“ Jsou to slova proroka Izaiáše- mají sílu volání po posledním soudu. Neděsí se rozestupu země, neboť Spasitel, který má vyvřít, je spravedlivý a propast podsvětí se nedotkne spravedlivých. Liják spravedlnosti bude pro ně rosou osvěžení.

Naše země má k rorátům dlouholetý vztah. Původně byly slouženy v adventu jen v sobotu, ale pražský arcibiskup Arnošt z Pardubic (od 1344), velký ctitel Panny Marie, a císař Karel IV., ochránce mariánské úcty, docílili, že našim zemím byla dána výjimka, aby roráty byly slouženy i v ostatní dny v týdnu včetně nedělí. Stejně jako bohoslužby jsou roráty nazývané zpěvy, znějící pří rorátních mších. Nepocházejí ovšem z doby Otce vlasti, ale až z doby před Bílou horou.

Rozsah textu mně nedovoluje rozepsat se alespoň o některých adventních zvycích u nás šířeji. Adventní doba ještě i zpočátku po druhé světové válce u nás vypadala jinak. Protože býval advent dříve dobou klidnou a ne dobou shánění, byl dobou mnoha zvyků. Lidská pospolitost byla vidět při přástkách nebo dračkách peří. Vřelé sousedství dobré vypravěčky, ale i staříčci, naplňovali dlouhé podzimní večery veselými i vážnými příběhy. Nejsem venkovské dítě, bylo tomu tak i v Přerově. My, děti, jsme tak znaly vše o různých nemocích, obtížích života a snad každé generace se dotkla válka. Ptám-li se sám sebe, proč ten obraz adventních večerů je ve mně stále, není to ani tak nostalgie, je to cosi ze zapomenutého štěstí dětských let, kdy celá rodina měla na sebe čas. Otvírala se nám tajemství dávných dějů, moudrost odeznělých kultur (třeba v příslovích, pořekadlech), byli jsme zařazeni do řetězu tradice. Lidé uměli zpívat a bavit se navzájem.

Oblíbeným adventním zvykem jsou dodnes adventní kalendáře. Starý zvyk se jmenoval Jeruzalém. Poprvé se objevuje v souvislosti s dětstvím Johana Sebastiana Bacha. Jeruzalém si děti dělaly samy. Vzaly se dvě větší papírové čtvrtky vedle sebe, nakreslily na ně siluetu města, kostelní věže, brány, domy s nastřiženými okénky. Dvě čtvrtky papíru se zatočily k sobě do podoby válce a byly slepeny. Jeruzalém byl postaven v pokoji, nikoli uprostřed. Navečer byla do středu válce umístěna svíčka a byla-li jediným světlem, vrhala po stěnách tajemný stín. Najednou byli všichni uprostřed Jeruzaléma, děti otevíraly jedno okénko za druhým před každým vyprávěným příběhem, třeba i svým. Jeruzalém stále víc zářil. Tedy hodně odlišné od dnešních adventních kalendářů, kde ze zvyků zbyl jediný, počet otevíraných okének.

V adventu přichází svatý Mikuláš, jehož úcta se rozšířila po celém křesťanském světě. K oslavám svátku světce, který se narodil kolem roku 250 v severoafrické Lykii v městě Patře, se u nás připojuje celá společnost, i když hodně lidé spíš slaví jen folklorně pojatý předvečer církevního svátku s předáním dárků dětem. Jistě se s příběhem tohoto biskupa z města Myry na jižním břehu Malé Asie „vytasí“ pátého prosince někdo z vašich známých.
Zažitým zvykem je opatřit si adventní věnec, doplněný fialovou stuhou, která odpovídá barvě liturgického období, a čtyřmi svícemi podle počtu adventních nedělí. Dále jsou to betlémářské práce a zlaté jmelí, přinesené do křesťanství sv. Bédou Ctihodným. Zlatá barva je znamením světla a slunce. K adventním zvykům patři také barborky, snítky ovocných stromů, uříznuté na svátek sv. Barbory (4. 12.). Postavené na teplé místo v bytě, na Vánoce vykvetou. Protože rozkvetlé mají značit zdraví a zdar, připojíte-li podle starého zvyku ke každému rozkvetlému pupenu papírek s tímto svým přání, záhy zjistíte, že tato pověra tak trošku „nefunguje.“ Rozšířeným zvykem, který se udržel, jsou adventní obchůzky. Barborky (4.12.) a Lucie (13. 12.), méně Perchty (ženy bíle oděné) a Brůny (bílý kůň). Karnevalový rys obchůzek vysvětluje jejich dávný základ. Advent je tedy přípravné období na Vánoce i na druhý Kristův příchod na konci věků. Úchvatný adventní doba má rozevírat netušené hloubky lidské duše. Měla by být tichou přípravou přicházejících Vánoc.

Kéž jsou požehnané! RD


Celý text (částečně doslovný, částečně lehce zkrácený a převyprávěný R. Dočekalem) je textem P.Piťhy z knížečky Adventní čas.

Zkoušky farního sboru se konají každou středu po mši svaté.