Závěrečný díl základního uvedení do katolického učení o Marii, Matce Ježíše Krista, z pera polského katolického teologa, služebníka Božího Wincentyho Granata (1900-1979).





Učení o nanebevzetí blahoslavené Panny Marie s duší i tělem vyhlásila církev slavnostně za dogma teprve v roce 1950, avšak do vědomí křesťanstva víra v tuto skutečnost vystupuje jasně již od VI. století. V protikladu k učení o Neposkvrněném početí se tato pravda nesetkává s větším odporem.

Prohlášení církve zní takto:

„...ke slávě všemohoucího Boha, který svojí zvláštní laskavostí obdařil Pannu Marii, ke cti jeho Syna, nesmrtelného Krále věků a vítěze nad hříchem a smrtí, pro větší slávu jeho vznešené Matky, k nevýslovné radosti celé církve, autoritou našeho Pána Ježíše Krista, svatých apoštolů Petra a Pavla i Naší prohlašujeme, oznamujeme a definujeme, že je Bohem zjevené dogma, že Neposkvrněná Boží Rodička, ustavičná Panna Maria, když dokončila běh pozemského života, byla s tělem i duší vzata do nebeské slávy" (Munificentissimus Deus, 44).

Prohlášení jasně a slavnostně konstatuje, že učení o nanebevzetí těla i duše blahoslavené Panny Marie je zjeveno Bohem. Bula se nezmiňuje o smrti blahoslavené matky jako o něčem jistém a užívá opatrných slov: „po skončení běhu pozemského života" (expleto terrestris vitae cursu).

Slova „nebeská sláva" znamenají, že Maria se těší nebeské slávě, tj. oblažujícímu patření na Boha duševními mohutnostmi, a kromě toho oslavení svého těla k podobě těla Kristova.

Z Písma svatého můžeme čerpat důkazy o tělesném nanebevzetí jen v podmíněném a pravděpodobném smyslu z textů Gn 3,15 a Zj 12.

Vlastní důkaz dogmatu o tělesném nanebevzetí blahoslavené Panny Marie máme ze svědectví tradice; poukazuje na něj bula, když mluví o řádném úřadu církve (Magisteriu), který je veden Duchem pravdy: „Proto ze všeobecného souhlasu řádného učitelského úřadu církve čerpáme pevný a neochvějný argument, jenž dokazuje, že tělesné nanebevzetí blahoslavené Panny Marie, které, co se týče nebeského oslavení panenského těla blahoslavené Matky Boží, žádným způsobem nemůžeme lidským rozumem poznat, je Bohem zjevenou pravdou, v níž tedy mají všechny děti církve pevně a svědomitě věřit... O této všeobecné víře církve máme od nejstarších dob po následující staletí nejrůznější svědectví, výpovědi a stopy. Dnes se tato víra pokrývá jasnějším leskem" (Munificentissimus Deus, 12-13).

Uznáme-li pravdu, že církev je mystickým tělem Krista, který ji chrání od bludu ve věcech víry a mravů, a konstatujeme-li, že po staletí církev věřila v toto učení jako Bohem zjevené, pak máme jasné Boží znamení její neomylnosti.

Pravda o nanebevzetí v kontextu s jinými pravdami víry

1. Boží Matka Maria bez poskvrny počatá nemusela podléhat hlavním následkům dědičného hříchu, od kterého byla uchráněna; smrt pak přišla na svět jako následek hříchu. Snad chybí absolutní jistota tomuto závěru, vyvozenému ze skutečnosti Neposkvrněného početí, avšak tělesné nanebevzetí Marie je s danou pravdou dobře v souladu.

2. Maria připravovala tělo Božímu Synu a je jeho skutečnou matkou, proto je vhodné, aby její tělo nepodlehlo zkáze a podobalo se tělu zmrtvýchvstalého Krista.

3. Maria je s Kristem nejúžeji spojena, a proto její místo je vedle zmrtvýchvstalého a oslaveného Krista, a to dříve než ostatní lidé.

4. Nanebevzetí Marie vrhá nové světlo na důstojnost člověka vůbec a na důstojnost lidského těla zvláště, neboť toto tělo se stává tak úctyhodné, že bude navěky trvat a mít účast na slávě a štěstí duše. Člověk tedy není pomíjivou jiskérkou hmoty, ale bytostí předurčenou k věčnému životu.