Římskokatolická farnost Brno-Komárov

 

 

Sv. Jiljí (Gilles, Egidio), jehož jméno můžeme přeložit jako „ochránce“, se narodil kolem roku 640 v Aténách v Řecku. Jeho rodiče se jmenovali Theodor a Paladia, byli vznešení, bohatí, vážení měšťané a vzorní křesťané. Poskytli synovi výbornou výchovu a výuku. Měl soucit s trpícími i nemocnými. Vypráví se, že jednou, když uviděl na ulici polonahého žebráka, svlékl vrchní roucho a žebrákovi ho věnoval.

        Po smrti svých rodičů mladý Jiljí prodal zděděný majetek, peníze dal chudým a chtěl sloužit Bohu v ústraní. Sedl na loď a dostal se do přístavu Marseille na jihu Francie (tehdy Galie). Tam se dozvěděl o biskupovi sv. Cesariovi, přišel za ním do Arles a dva roky studoval v jeho škole. Pak odešel, aby žil samostatně jako poustevník. Našel si tiché místo u ústí řeky Gard do Rhony a tam několik let žil.

        Těžko překonával smyslná pokušení, ale naštěstí se potkal se starším zkušeným poustevníkem Veredemem, který ho poučil, že únik do samoty ještě není vítězstvím nad nástrahami zlých sil. Vycvičil ho tuhou kázní k odříkání a ovládání mysli. Jiljí pak odešel dále po proudu řeky Rhony a v pralese nalezl skalní sluj, ve které se usadil.

        Podle legendy ho každého dne navštěvovala laň, která ho živila svým mlékem. Proto je sv. Jiljí patronem kojení a kojících žen. Krásná laň však neunikla pozornosti královských lovců. Pronásledovali ji, ale vždy když ji měli na dostřel, laň zázračně unikla. Dozvěděl se to samotný král a rozhodl se, že laň skolí. Pronásledoval ji až k jeskyni, kde žil poustevník Jiljí. Těsně před vchodem na laň vystřelil, ale šíp prolétl do jeskyně. Lovci z královy družiny šli do jeskyně a uvnitř nalezli postřeleného Jiljího. Byl zraněný a zmrzačený. Proto je sv. Jiljí také patronem tělesně postižených.

        Král zbožnému poustevníkovi nabízel dary, on je však nepřijal. Panovník, byl to vizigotský král Wamba, tedy nechal postavit na tom místě klášter, nyní Saint-Gilles, asi 20 km západně od Arles. To bylo kolem r. 680. Ke sv. Jiljí se začali přidružovat zbožní muži. Sv. Jiljí přijal kněžské svěcení, vedl klášter jako opat a řídil jej řeholními pravidly sv. Benedikta.

        V r. 719 pronikla ze Španělska berbersko-arabská vojska (Maurové) a vyplenila kraj od Narbonne po Montpellier. Jiljí s mnichy žil dva roky v Orleánsu pod ochranou vládce franské říše. V r. 721 se mniši vrátili do polorozbořeného kláštera a postupně vybudovali další stavby. Sv. Jiljí zemřel 1. září 725. Jeho hrob se stal poutním místem. Kolem něho vzniklo město Saint-Gilles.

        Roku 1356 dostal svatovítský chrám v Praze tři částečky ostatků sv. Jiljí. Od těch dob byl sv. Jiljí v našich zemích uctíván také jako patron kolonistů, tj. těch, kteří od 13. století osidlovali některé naše kraje. Dokladem úcty je kostel sv. Jiljí na Starém Městě v Praze, jehož původ je z doby kolem r. 121O. V r. 1625 se stal klášterním chrámem dominikánů.

Je patronem:

        Sv. Jiljí je patronem kojení a kojících žen, pastevců, myslivců, tělesně postižených, žebráků, kovářů, koňských handlířů a lesů. Vzýván je také při ženské neplodnosti, na ochranu proti padoucnici, rakovině, duševním chorobám a nočním můrám.

Atributy: Laň, šíp.